Zion
Ráno jsme vyrazili na prohlídku národního parku Zion.
Dojeli jsme na zastávku autobusu a nechali se dovézt na nejzajímavější místa. Zakázali tady totiž vjezd autům, protože tento park začal být neúnosně frekventovaný. Obdivovali jsme nádherné vysoké skály všech odstínů červené barvy, i několik lezců. I tady se najde pár světových těžkých lezeckých “fláků”.
Museli jsme jet dál, dnes jsme měli v plánu ještě jeden národní park.
Bryce Canyon
Projížděli jsme nádhernou krajinou rudých skal kolem Red Canyonu.
Odpoledne jsme dorazili do národního parku Bryce Canyon. Místo, kde můžete vidět stovky věží a věžiček. My jsme měli možnost vidět je nádherně zabarvené zapadajícím Sluncem.
Udělali jsme si kratičký výlet dolů po stezce do kaňonu, ty věžičky zespoda vypadaly mnohem větší než z vyhlídky nahoře (Inspiration Point, Bryce Point).
Při cestě zpět nahoru jsme se pořádně zapotili, převýšení bylo značné.
Z parku jsme jeli už večer, ukrojili jsme dalších sto mil a zakotvili v campgroundu. Doteď jsme ujeli na naší cestě 5800 mil.
Capitol Reef
Další den jsme měli v plánu národní park Capitol Reef, zase rudé skály nejrůznějších tvarů. Navštívili jsme Fremont Indian Petroglyphs – malby původních obyvatel z roku 700-1275 před Kristem. Šli jsme na procházku k Hickman Bridge – což byl přírodní skalní most.
Cestou dolů jsme se kochali a já jsem najednou zahlédla hada. Mám strach z čehokoliv co se plazí a vystrkuje rozdvojený jazyk. Držela jsem Vencu křečovitě za ruku, ten se jen smál, že si to zvířátko vyfotíme. Potom jsme se ptali rangera a hledali, co to bylo za hada. Pravděpodobně jen nějaký whipsnake, asi nebyl ani jedovatý a zdaleka nedosahoval velikosti chřestýše. Ale jako každý had, vyděsil mě k smrti:)
Pokračovali jsme dál ke Glen Canyonu.
Přejížděli jsme mělký rozlehlý kaňon řeky Colorado přes další z ocelových mostů.
Z profesního hlediska byla ta naše cesta moc pěknou exkurzí. Jeli jsme celý den rudým Utahem.
Večer jsme tak tak stihli do tmy vidět Natural Bridges National Monument – spousta skalních mostů všemožných velikostí.
Opět se jim povedlo zavařit auto
Další den ráno jsme byli s Vencou úplně mrtví a proto řídila Majka. Bylo celkem mrazivé ráno, Majka jela a my ostatní jsme ještě dospávali. Najednou jsem se probrala a Majka se omlouvala, že auto znovu zavařila. Nechápala jsem, vždyť venku byla taková zima a jeli jsme jen do mírného kopce. Byla jsem hodně naštvaná. Čekali jsme zase než auto vychladne, naštěstí to v té zimě bylo celkem rychlé. Mezitím u nás zastavil policajt, že tam stát nesmíme. Moc nechtěl pochopit, že nemáme na výběr, ale nakonec přestal prudit a odjel.
Po doplnění vody do auta jsme jeli dál, ale čekala jsem, kdy naše auto vypoví službu nadobro. Motor zněl úplně jinak než na začátku, jakoby nestíhal. Dojeli jsme do města Moab, kde jsme museli zastavit v autoservisu. Měnili jsme olej a mechanik se divil, co jsme s tím prováděli. Ten olej byl prý úplně přepálený a měli jsme štěstí, že jsme s tím dojeli. Nevypadal nadšeně a tvrdil, že by to chtělo důkladnou opravu, ať s tím někam zajedeme co nejdříve. Tahali jsme z něj informace, kolik mil to ještě vydrží. Kdybysme mu řekli, že jedem až do Chicaga, asi by si ťukal na čelo. Já jsem z toho byla dost zdrcená psychicky, Venca mě uklidňoval, že to vydrží. Majka s Palem zase mlčeli. Výměnu oleje jsme tentokrát alespoň platili rovným dílem. Ani slovo o přispění na nějakou opravu, abysme měli šanci to ještě prodat.
Už jsme byli unavení z toho cestování, z toho, jak jsme trávili většinu času v autě, průměrně 700 km denně není vůbec málo. Incidenty mezi námi nabíraly více na intenzitě a porouchané auto tomu jen přidalo. Rozhodli jsme se ještě navštívit jeden park (Arches) a druhý plánovaný na dnešek vynechat (Canyonlands). A jet přes Rocky Mountains domů. Neměla jsem teď vůbec náladu cestovat. Bála jsem se, že nedojedeme domů a auto, ve kterém máme dost peněz, neprodáme.
Arches NP
Arches National Park byl nádherný, škoda že jsme ho navštívili v této chvíli. Obdivovali jsme Delicate Arch, který je symbolem státu Utah.
V parku se nachází téměř 2000 přírodních oblouků vznikajících po tisíce let erozí pískovcových vrstev. Panuje tam přes léto ukrutné vedro a přes zimu zase silné mrazy. Toto střídání teplot spolu se silným větrem a občasným deštěm vytváří a zároveň ničí tyto nádherné oblouky.
Geologické procesy neustále pokračují. V roce 1991 odpadl zhruba dvacetimetrový kus největšího oblouku v parku – Landscape Arch, ke kterému jsme se vydali pěšky.
Zhroucení kusu oblouku zachytil jeden z turistů pod obloukem na kameru. Proto dnes můžou turisti tento oblouk obdivovat pouze z patřičné vzdálenosti.
Cestou ven z parku jsme ještě udělali kratičkou zastávku u Balanced Rock, což je obrovský šutr posazený ledabyle na skalní věžičce.
Nedala bych ruku do ohně za to, že se tam udrží, až budu stát pod ním.
Vzhledem k událostem, jsme se vydali ještě ten den na východ.
Leave a Reply