Ráno jsme odjeli opět bojovým způsobem ven. Pomalu jsme se blížili k bráně se zhasnutými světly a když jsme viděli, že všichni snad ještě spí, šlápla jsem na to. Když už jsme byli pár metrů za bránou mohla jsem si rozsvítit na cestu:-)
Mexiko
Projeli jsme San Diegem a mířili jsme přímo k mexickým hranicím. Směrem ven neproběhla žádná kontrola, takže jsme projeli bez problémů.
Ihned po přejezdu hranic bylo patrné, že jsme v Mexiku. Proti upravenému okolí ve Státech, tady byl všudypřítomný smrad a bordel, kam jsme se podívali. Projeli jsme příhraničním městem Tijuana a měli dále namířeno kamsi. Chtěli jsme totiž vidět i maličko z Mexika, ale nevěděli jsme vůbec kam jet, tak jsme jeli dokud jsme neměli pocit, že tady je to “ono”.
Zastavili jsme před supermarketem, koupit si nějaké jídlo. Majka s Palem koupili domů pravou Tequilu se sombrérem. V nákupu jsme se vystřídali, protože jsme se dost báli, aby nám někdo nešlohl Mazdu, ve které bylo vše, co jsme měli.
Dorazili jsme do celkem civilizovaného města Rosarito. Bylo to letovisko pro Amíky, všude byly cedule na parking, kluby, puby atd.
Zaparkovali jsme na jednom parkovišti, kde jsme raději zaplatili pár dolarů, a vydali se směrem k moři. Tady si za pár dolarů můžou užít “luxus” i studenti jako jsme my. Míjeli jsme klub, před kterým byla regulérní džungle, aby tak nalákala turisty.
Všude se na nás věšely děti a ženy, které nabízely náramky, prsteny a jiné cetky a když jsme odmítali, ony smlouvaly a snižovaly ceny na zlomek původní hodnoty. Nabízely nám i tetování a různé účesy na hlavě, horlivě ukazujíce album fotek s ukázkou jejich práce. Docela se mi líbily copánky a řekla jsem si proč si nedovézt domů památku na mechicoo:-) Za pár minut už jsem seděla na pláži a domorodkyně mi pletla copánky na hlavě za 25 dolarů. Měla jsem radost ze změny image.
Vlny v oceánu lákaly k dovádění, ale voda byla neuvěřitelně studená a nebylo se kde osprchovat. Vlezli tam jen kluci, zatímco o mě s Majkou pečovaly Mexičanky. Tenhle den jsme si užili relax a pohodu.
Odpoledne jsme se museli pomalu vydat zpět do Států, tady se nám rozhodně nocovat nechtělo. Potkali jsme nějaké Amíky, surfaře, co se snažili nastartovat své auto bez klíčků. Strávili zřejmě romantický západ Slunce na pláži, ale v noci přišli o všechny věci.
Čím víc jsme se blížili k hranicím, všude přibývaly stánky se vším možným, tak jako u nás v pohraničí vietnamské stánky s trpaslíky. Dojeli jsme do několika kilometrové kolony aut, čekajících na odbavení do země svobody. Strávili jsme popojížděním v koloně skoro dvě hodiny v nesnesitelném vedru. Mezi auty běhali Mexíci a prodávali chlazenou vodu, zmrzlinu a vůbec všechno možné. Kolem byly ty vetešárny a mezi nastartovanými auty pobíhaly děti a ženy a žebraly.
Některé děti nám před autem žonglovaly a pak se dožadovaly “výdělku”.
Žebraly i úplně malé děti, mohlo jim být méně jak pět let.
Byl to smutný pohled na lidi z chudé země, kteří se snaží alespoň využít strategické polohy u hranic.
Muži chodili a přímo nabízeli tu veteš ze stánků lidem do aut. Jednalo se třeba o supermana lidské velikosti, obří antickou sochu, velké pozlacené vázy…
A s tím vším se v tom úmorném vedru tahali, proplétali se mezi auty a cpali to lidem přímo do oken.
Jeden Mexík tam autu před námi vnutil obří plyšové prase. Američanka, řekla že ne, že to je malé, že chce větší. On těmi pár anglickými slovy, co uměl, naznačil, že hned přinese větší a běžel dvě stě metrů ke svému stánku pro větší prase. Vyprávím to trochu s nadsázkou, ale v těch lidech byla zoufalost, bylo mi jich líto. V Mexiku je to asi jedinečná příležitost zajistit do budoucna rodinu. Ti ve vnitrozemí mají bohužel smůlu.
Konečně jsme se dostali těsně před čáru, kde jsme celníkovi podali naše české pasy, ale ten jen mávnul rukou ať jedem. Jak jsem později zjistila, měli jsme pěkné štěstí. Když jsem pak v Čechách popisovala kamarádovi náš výlet do Mexika, říkal, že se taky chtěl jet podívat, ale neměl vyřízené povolení pro opakovaný vstup. Cože povolení? Aha, tak to jsme neměli ani tušení, že jsme mohli mít na hranicích docela vážný problém.
Joshua Tree NP
Odpoledne jsme ujeli přes 300 mil k dalšímu cíli cesty – Joshua Tree National Park. Večer jsme dorazili do místního camgroundu. Přečetli jsme si zase pár rad ohledně parku a místních zvířátek. Místo medvědů Grizzly se zde vyskytovali různí hadi, hlavně chřestýši a zaujalo nás speciální upozornění, týkající se komárů s nilským virusem. Takové jedno kousnutí od nakaženého komára může člověka nakonec stát i život. Na to, že jsme neměli ani obyčejný repelent, to bylo moc fajn zjištění.
Ráno jsme se chtěli vydat cestou přes park, ale vzhledem k záplavám byla cesta uzavřena. Proto jsme park objeli z druhé strany a tam překročili jeho hranice. V oblasti rostou zvláštní stromy Joshua, po kterých je pojmenován tento park. Zajeli jsme se podívat k jezírku u Barker Dam.
Bohužel jsme neměli čas se podívat na známou lezeckou oblast. Chtěli jsme dojet dnes co nejdál podle plánu. Vydali jsme se opět nekonečnou rozlehlou pouští Mojave.
Minuli jsme vojenskou základnu Marine Corps Air Ground Combat Center a napojili se na legendární silnici Route 66, která spojovala LA a Chicago.
Projeli jsme horami v indiánské rezervaci Fort Mojave.
Nevada – Las Vegas
Kolem osmé večer jsme dojeli na kopec, kde se nám otevřel výhled na město světel a neonů – Las Vegas. Blížili jsme se k centru a koncentrace kasín se zhušťovala. Zaparkovali jsme a šli pěšky na hlavní ulici Las Vegas Strip, kde se nachází většina světoznámých kasín. Viděli jsme nespočetně atrakcí, u každého kasína bylo něco zajímavého k vidění – Disneyland, New York a jeho Socha svobody, pařížská Eifelovka, Benátky, Monte Carlo…
Udělali jsme si pauzu u Casina Bellagio, kde bylo malé jezero. V celou hodinu se najednou zvedla hladina, rozezněla se hudba, voda byla pěkně nasvícena barevnými světly a nastalo představení. Voda se “hýbala” přesně do rytmu hudby.
Po této atrakci jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř kasína. Může tam každý, tedy aspoň do dolních pater. Zahrát si ale můžete podle obsahu peněženky. Třeba na ruletu byl minimální vklad 100 dolarů a to jsme byli dole v tom nejspodnějším patře. My jsme si rozměnili pár dolarů a šli hrát jednorukého banditu. Dokonce jsme i občas vyhrávali, je to úžasný pocit, když u vašeho automatu padají cinkající peníze a všichni okolo koukají:)
Tedy výhry nebyly nijak závratné v našem případě, ale přibližně pokryly investované náklady. Shrábli jsme naši výhru a pokračovali dál po Stripu, kolem monumentálního Ceasars Palace, blikající kytice Flaminga…
O kousek dál jsme si počkali na úžasnou atrakci – po svazích uměle vybudovaného kopce se valila voda…
… a najednou začala tryskat vzhůru spolu s ohněm, vše bylo rudě nasvíceno a vypadalo to doopravdy jako výbuch sopky.
V jednu hodinu v noci jsme toho měli dost a museli jsme ještě najít místo na spaní. Ve Vegas to nepřipadalo v úvahu. Podle mapy jsme se vydali na sever do přírody, kde by mohlo snad něco být. Jeli jsme přes hodinu po dálnici a už by to chtělo spánek. Odbočili jsme někam na vedlejší a já jsem si všimla, že máme minimum benzínu. Tady v okolí stejně nebylo kde nabrat a stejně už jsme byli úplně hotoví. Kdesi ve Valley of Fire State Park jsme zastavili na plácku, nebyl zde ani žádný campground, ale také žádná civilizace, takže jsme se rozhodli spát tam.
Rozhodli jsme se s Vencou spát v autě. Venca si šel ulevit ke keři a málem šlápl na chřestýše, který se odplazil pryč. V tom Majka začala neuvěřitelně hysterčit, že venku rozhodně spát nebude. Chápala jsem její obavy, nicméně v Yellowstonu, když se bála medvědů, nechali jsme je spát v autě a sami jsme spali ve stanu, protože ve čtyřech by se v autě nevyspal nikdo z nás. Takže teď byla řada na nich.
Jenže Majka trvala na tom, že spí v autě oni. Takže došlo k dost ostré hádce a naše vztahy se ještě více vyostřily. Nakonec jsme si prosadili svou a ve vlastním autě jsme spali my. V té chvíli jsem už hodně litovala, že jsme nejeli raději sami.
Leave a Reply